jak často kněží chodí ke zpovědi?
Q. často jsem slyšel, jak kněží povzbuzují katolíky, aby chodili ke zpovědi pravidelněji, a zajímalo by mě, jak často kněží sami chodí ke zpovědi. Existuje na to pravidlo? A pokud neexistuje žádné pravidlo, jaká je obecná praxe? (Toms River, NJ)
a. církevní Kodex kanonického práva v č. 989 uvádí povinnost katolíků vyznávat vážné hříchy alespoň jednou ročně. (Samozřejmě, pokud jste si vědomi toho, že jste spáchali vážný hřích, neměli byste čekat na každoroční přiznání, ale místo toho se přiznat co nejdříve, abyste znovu otevřeli svou cestu k Bohu a učinili se způsobilými k přijetí Eucharistie.)
technicky, pokud si nejste vědomi toho, že jste zhřešili vážně (tj. „smrtelný hřích“), nejste povinni hledat svátost pokání. Bylo by pošetilé Ignorovat tento velmi užitečný způsob odpuštění, duchovního pokroku a míru. Téměř všeobecně, duchovní spisovatelé povzbuzovali katolíky, aby se pravidelně přiznávali, možná měsíčně.
nad rámec této obecné normy neexistuje žádný konkrétní požadavek, jak často se kněží musí přiznat, ačkoli Kánon č. 276.5 naléhá na duchovenstvo“, aby často přistupovalo ke svátosti pokání.“
na týdenním publiku v listopadu 2013 papež František odhalil, že přijímá svátost pokání každé dva týdny a považuje vyznání za nejlepší cestu k duchovnímu uzdravení a zdraví. „Můj zpovědník slyší, co říkám, nabízí mi radu a odpouští mi,“ řekl papež. „Všichni to potřebujeme.“
neviděl jsem o tom žádné studie, ale lze s jistotou říci, že většina kněží nevyznává své hříchy téměř tak často jako svatý Otec. Pravděpodobně, několikrát do roka by byl rozumný odhad, obvykle na jejich každoročním ústupu, někdy v duchovních dnech vzpomínání nebo shromáždění podpůrných skupin kněží, nebo když to čas dovolí.
jedním ze smutných důsledků nedostatku kněží je, že zběsilé tempo pastoračních povinností nás může přimět ignorovat náš duchovní růst. V tomto, stejně jako v mnoha věcech, bychom udělali dobře, kdybychom se dívali na papeže Františka jako na model.
Q. často jsem přemýšlel, proč neučíme naše děti akt díkůvzdání. Věřím, že často zapomínáme děkovat Bohu za vše, co máme. Jako děti jsme se učili skutkům víry, naděje, lásky a lítosti a stále se snažím každý z nich říkat denně. Proč ne akt díkůvzdání? (Cumming, Iowa)
a. myslím, že jste na něčem. Ze čtyř hlavních typů modlitby (adorace, lítost, petice a díkůvzdání) je pravděpodobně ten, který je nejvíce opomíjen, díkůvzdání. To může být proto, že se děti nenaučí krátký a jednoduchý způsob, jak říci „děkuji“ Bohu.
milost při jídle samozřejmě vyjadřuje naši vděčnost za jídlo, ale co poděkovat Pánu také za rodinu, přátele, učitele, zábavu atd.? (Nezapomínám, že slovo „Eucharistie“ znamená „díkůvzdání“ a mše děkuje Bohu za největší dar ze všech, naše vykoupení — ale potřebujeme také kratší modlitbu.)
mnoho rodičů má své děti v noci klečet u postele a děkovat Bohu za požehnání dne, což, myslím, jde dlouhou cestu, aby jim pomohlo žít s postojem vděčnosti.
otázky mohou být zaslány Otci Kennethovi Doyleovi na adrese [email protected].